TDM 2017

Když jsem otěhotněla, dala jsem si za cíl odběhnout další rok Montánu (Trophée des Montagnes). Chtěla jsem motivaci, abych se po porodu dostala zase do formy. Tento závod jsem už jednou běžela. Uchvátila mě sice nádherná příroda, ale nějak jsem ten věčný kolotoč přesunů a únavu špatně nesla. 

Proto jsem chtěla na tento ročník fakt natrénovat. Ne kvůli umístění, ale kvůli tomu, abych si závod mohla fakt užít a ne někde takzvaně "padat na hubu". Můj cíl byl odběhnout to aspoň jako poprvé, tedy dostat se někam kolem 15.místa.

V přípravě mi moc pomohl Honza Bielik, který mi trpělivě sestavoval tréninkový plán na míru. Dále mi pomohlo absolvovat všechny Horské výzvy. Tam si člověk může krásně vyzkoušet pěkná stoupání a i dost technické seběhy. 

Jaké tedy bylo TDM 2017 z našeho pohledu. Tentokrát mám pocit, že jsem si to fakt užila. Velká únava mě dohnala až po poslední etapě, jinak si myslím, že jsme to zvládali docela slušně.

Na místo jsme dorazili už ve čtvrtek dopoledne, tak jsme si v podstatě mohli vybrat, kde budeme stát s naší dodávkou. A myslím, že jsme si vybrali celkem klidné místo, kde se dalo i dobře vyvenčit psy.

Já se Sárou jsme spala v dodávce na "posteli" na zadních sedačkách. Lukáš většinou venku, když byla už moc velká zima, tak s námi za sedačkama opět na "posteli" nad Kerči boxem.

Naše první "ubytování" :-)

První etapa tedy začala úplným fiaskem :-D, kdy jsem měla chuť se na všechno vykašlat a závod i zabalit. Běžela se ve 30°C a my s Mili jsme na start přišly moc brzy. Někteří borci se tam rozbíhali i se psama do sjezdovky a Mili vždycky chtěla startovat také. Takže když tam v tom vedru dělala bordel deset minut, už na ní bylo vidět, že není úplně v pohodě. To se potvrdilo po startu. Nebylo to ono a po seběhu už nemohla a šla u nohy. Nepomohlo jí ani polití na občerstvovačce. Nakonec jsem raději zastavila a nechala ji chvíli (5 minut? už nevím) odpočívat, aby se trochu srovnala. Když začala dělat blbosti a skákat po vodítku, vyrazily jsme dál. Ale běžela mi stejně u nohy. No nebyl to moc povedený běh, hlavně pocit z něj. Ale jelo je dál.

Druhý den tedy Mili zůstala odpočívat a na trať vyrazila Annie. Druhá etapa vedla celá do kopce. Annie je zkušená závodnice a má velkou výhodu v tom, že idkyž třeba před startem štěká, dělá to tak, aby tím neztratila moc energie. Vyběhly jsme moc pěkně, Annie i docela hezky táhla, samozřejmě v kopci vodítko povolila, ale aspoň šla hezky dopředu. Trochu problém jsme měly s dobíháním spoupeřů, kdy nás pár lidí nechtělo pustit a tak jsme nějakou dobu musely za nimi. Po dlouhém stoupání jsme najednou uslyšely cíl, teda spíš Anča. Ta cíle totiž miluje, takže když ho uslyšela najednou zabrala a do posledního kopce mi nádherně pomohla. Z druhé etapy jsem měla dobrý pocit a i mě to bavilo.

Mili už si odpočinula a tak na třetí etapu vyrazila zase ona. No chvíli jsem přemýšlela, jestli to nebyla blbost. Na tuto etapu se totiž muselo vyjet lanovkou k jezerům kolem nichž etapa vedla. No a u lanovky už byla docela fronta a psi ve frontě prostě ječeli, Milča z toho začala taky dělat kraviny a vysmekla se mi a já jí tam skokem lovila :-D . Trochu jsem nadávala :-)  Ale dobrý, dostaly jsme se nahoru. Před startem jsem Mili vykoupala v jezeře a pak jsme šly na to. Na trase jsme furt někoho dobíhaly, protože díky nepovedené první etapě jsem startovaly dost v zadu. Někdy to bylo fajn, ale někdy závodníci nechtěli pouštět. Z tohoto běhu jsem měla pěkný pocit, běželo se mi dobře, Mili šla nádherně a prostě bylo to fajn.

Následovala čtvrtá etapa ve vesničce Villard Reculas. Běžela zase Mili a počasí bylo pro běh skvělé. Bylo chladno, ještě trochu sprchlo. Etapa měla skoro 9 km a vedla dost náročným terénem. Nejdřív se pozvolna (na místní poměry :-D ) stoupalo. Nahoře bylo jezírko, kam Milouš bez problémů hupsla. Pak následoval rovinatější úsek s trochou klesání, který přešel ve velmi prudké klesání. Pak kousek rovinka a samozřejmě, co jsme seběhli, museli jsme zase vyběhnout. A výběh to byl výživný. Běželo se mimo jiné přes pastvinu, kde jsme trochu klouzali po kravincích. Pak jsme přebíhali z jedné ohrady do druhé přes takovou kluzkou "lávku". Tady byla fajn Mili povaha, kdy nic neřeší a prostě jsem řekla vpřed a bez zaváhání udělala hop a mohly jsme pokračovat dál. Na tomto místě se hodně psů "zaseklo". Etapa zase moc fajn, běželo se dobře a když jsem to někde z kopce za Mili pustila, byl to docela fičák.

Následovala etapa v Allemontu. Zde se musí dojít na start tak zhruba 1 km a bylo teplo, takže Mili zůstala odpočívat a běžela opět Annie. No na začátku vyběhla dobře a hezky táhla, pak povolila a já si musela hezky kopec vyběhnout za své a zdál se nekonečný :-) . Pak ale následoval seběh přes kameny. Annie šla bez problémů k noze a tak jsem to tam pustila. Když už seběh nebyl tak technický dostala Annie povel jdi a tak jsem sletěly zbytek kopce. Následoval dost nepříjemný dlouhý a rovinatý doběh do cíle. Tady jsem byla ráda, že Annie aspoň drží rychlost, ale bylo vidět, že už trochu nemůže. 

V Allemotnu se po závodě koná v parku taková větší "grilovačka" . My tedy přišli trochu pozdě a moc toho už na nás nezbylo.

Následovala šestá etapa ve Villar d´Arene. Spalo se a parkovalo u kempu u hezkého jezírka. Bylo to tam moc pěkné, akorát v noci tedy byla pořádná zima (kolem 5°C)

Na tuto etapu se muselo přejet. Bylo nám řečeno, že tam špatně zajede i osobní auto, nakonec by tam v pohodě dojela i dodávka....

Mělo se startovat intervalově, ale startovka nebyla ještě ráno známá :-) . Prostě francouzská pohoda. Před závodem ale nastal problém, protože na pastvinách kudy se mělo probíhat, běhal pastevecký pes, který byl nebezpečný. Takže bylo třeba nejdřív sehnat majitele a psa odchytit. Start se tedy posunul o dobrou hodinu. Na místě stáli zmrzlí závodníci a čekali, co bude. Nakonec se psa podařilo odchytit a pořadatelé začali pouštět na trať závodníky tak, jak přišli po pěti vteřinách. Tato etapa byla pro Mili úžasná, protože pro ni bylo ideální chladné počasí. Takže běžela fakt úžasně. Doběhly jsme si nakonec v této etapě pro 4. místo v ženách (z cca 58) . V této etapě jsem si uvědomila, že pokud někdo běží takto technický závod s ESP, musí na to opravdu mít běžecky. Předbíhala jsem dost lidí, co na to prostě neměli a měli velké problémy psa "uběhnout". A já byla vděčná za svou milou zrzku :-) .

Poslední 4 etapy se běžely v městečku Auris en Oizans.

My jsme díky organizátorům mohli parkovat celkem blízko startu. Bylo to třeba kvůli dvěma malým dětem, které jsme měli sebou. V pátek jsme ale toto místo trochu proklínali, protože zde byl hrozný vítr.

Začínalo se v pátek večer noční etapou (4 km), pokračovalo v sobotu ráno etapou 8 km, dále v sobotu odpoledne tou samou etapou jako v noci a v neděli ráno potom poslední etapou, která začínala prudkým seběhem a pokračovala dlouhým stoupáním.

Noční etapu jsem běžela s Annie, která je zkušená a hlavně v posledním seběhu jsem jí věřila, že půjde k noze (tento seběh se totiž vyznačuje velkým počtem svištích děr, které jsou o kotníky). 

Druhý den měla běžet Mili, ale ta už večer nechtěla žrát (asi ji nesedli ionťáky, co dostávala na regeneraci), jinak byla veselá, ale měla podrážděný žaludek a tak ráno běžela opět Annie. V prudkém stoupání jsem proklínala všechny ionťáky a zapřísahala se, že už to Mili nikdy nedám :-D . Seběh byl ale super, Annie běžela rozumně a já jí stíhala rychlostně, takže mě nijak nervala, jen příjemně popotahovala, což bylo ale strašně fajn, takže jsme to prostě pustily a brutálně z toho kopce dolů sletěly.

Odpolední etapu běžela opět Anča. Už na ní bylo znát, že toho má tedy tak akorát, ale ona prostě dokáže za pochvalu cokoli a tak zvládla i tuhle etapu moc pěkně. Na obrázku je vedle mě moje soupeřka se kterou jsme se "tahaly". V ranní etapě jsem ji předběhla já, v této zase ona mě :-) .

Poslední etapu běžela už zase Mili. Žaludeční nevolnost přešla a ona byla jako na pérkách. Na prvním prudkém seběhu tedy dostala dost nezveřejnitelných jmen, protože prostě měla před sebou moc lidí a nechtěla poslouchat, takže mě z toho kopce brutálně servala. Já už to pak pustila a nekoukala na kotníky a na to že se tam můžu přizabít, ale brzdit ji děsně bolelo. Následoval výběh, kde už se ve mě trochu prala morálka s únavou. Už to bolelo a mě se přestávalo chtít. Mili byla taky celkem unavená. Pak nás ale předběhl Lukáš s Ajou a najednou Mili zabrala a já tedy musela taky, sice tam padaly ode mě chvílemi ne moc pozitivní hlášky o tom, jak se na to můžu vykašlat, ale nakonec jsem zatla zuby a tedy běžela. A pak jsme byly konečně v cíli tohoto náročného závodu! Najednou má člověk hroznou radost, že to prostě se svými psími parťáky dal.

A jak jsme nakonec dopadly? Cíl užít si to, byl splněn. Nakonec i umístění bylo nad očekávání. Byly jsme 7. v kategorii z 58. A 58. celkově z 231 závodníků.

Vzhledem k tomu, že s námi byla Sára, tak moje příprava na starty byla docela srandovní. Hlavní bylo stihnout záchod, po cestě se třeba i trochu rozběhat a někdy tedy bylo zásadní stihnout onen start (matky na mateřské pochopí :-D ).

Doufám, že letos pojedeme znovu! Tak hlavně ať to zdraví mé i pejsků dovolí!